LKJH

Sedím v pokoji u počítače, vedle mne letecká mapa a přemýšlím, jakou trať naplánovat na příští den. Při posledních letech jsem se trochu potýkal s novým navigačním a záznamovým přístrojem NANO 3, kdy jsem doposud používal starý dobrý Volkslogger.
Dost mne štve, že jindřichohradecké letiště je kvůli hudebnímu festivalu vyřazené z provozu, a tak jsme se dohodli s Vlastou Pickou, že poprosíme kamarády v Táboře, jestli bychom nemohli startovat od nich.
Vlasta si chce konečně vyzkoušet svůj nový stroj a já chci zjistit, jestli byla doposud chyba ve mně, anebo mám snad nějaký vadný navigační přístroj?
Tábor se nachází na tzv. plachtařské dálnici, která vede východozápadním směrem, a tak prvním otočným bodem bude Křižanov na Moravě, další pak vezmu směr jihozápad Nové Hrady, ale nedává mi to ani tři sta kilometrů, a tak přece nemůže být problém skočit z Nových Hradů na Kleť, a máme třístovku. Podle navigační tabulky udělám dokonce čáry do mapy a k nim napíšu kurzy, i když tento letecký prostor dost důvěrně znám, a tak by navigace neměla být problém, ale jak víme, chybička se může vloudit vždy.
Na letišti v Táboře je Vlasta Picka středem zájmu se svým novým, opravdu nádherným strojem a já jsem rád, že mám se svou „patnáckou“ /ASW 15A/ klid na přípravu. Stačí mi jen, že mi kolegové pomohou nasadit během pár minut křídla , a pak jsem již zcela soběstačný. Sám pak již nasadím plovoucí výškovku a zajistím ji, zajištění ještě přelepím páskou a tou pak ještě přelepím škvíru mezi trupem a křídlem, na jedno křídlo nasadím kolečko, další kolečko pod trup, na něj připevním transportní tyč, za niž si pak odtáhnu autem letadlo na start.
Nainstaluju do kabiny baterii, zapojí se tak vysílačka, elektronické vario, které nechám vypnuté, protože NANO 3 má příjemnější zvuk variometru, dále desky s povinnými papíry, mapu, knížku s databází letišť na rok 2016, padák, malou lahev s ledovým čajem, vezmu do ruky krabičku vlastně menší než je krabička od sirek, aktivuju na ní spojení s družicemi a pak ho připojím ještě k energetické bance, která je taky velmi lehká a skladná, takže oproti Volksloggeru je vše váhově zanedbatelné, ale nemohu si na Volkse vůbec stěžovat, protože se obsluhoval velmi jednoduše a létalo se podle něj krásně. Je mi jedno, že na novou navigaci nemám zatím vhodné upevnění, hlavní je, že při obsluze a čtení malinkého displeje nepotřebuju brýle, takže komfort.
Za zprovoznění tohoto zázračného přístroje vděčím Pepovi Šimáčkovi, rozenému Hradečákovi, pilotovi, který začínal létat u nás, ale nyní je již na Hosíně a v době našeho táborského letu se seznamuje s úžasným létáním ve slovenských horách s nejlepším plachtařem jihočeského kraje za zády, Pepou Buškem.
Jsem konečně na startu, táborští provádějí elementární výcvik a já ztrácím cenné minuty tím, že oni řeší, jestli přezkoušejí anebo nepřezkoušejí nějakého žáčka na sólo. Vlečná je vytížená ještě druhým modernějším blaníkem, až se mi podaří konečně navázat s pilotem vlečné kontakt a po více než půl hodině čekání v kabině přijíždí vlečná, já zatáhnu za žlutou kuličku připojení lana k mému letadlu a již jde vše ráz naráz, hned po vzletu ucítím závan silného stoupání, vlekař okamžitě točí, ale vypadáváme ze stoupáku, cítím, že bych se mohl vypnout a najít si stoupání sám, ale počkám ještě dva kroužky, kdy se vypínám asi ve tři sta padesáti metrech nad zemí, pohodlně ustředím necelý dvoumetr, který ale rychle sílí, a tak si mohu prohlížet nový dálniční uzel pode mnou. NANO 3 by mělo navigovat automaticky, což si také ověřím, když vystoupám více než tisíc metrů nad zemí, zoomem si na přístroji najdu odletovou pásku, vrátím se nad letiště do polohy před páskou, na přístroji se objeví anglicky, že jsem ve startovní zóně a já ostrou zatáčkou točím přesně na střed odletové pásky, což vidím na displeji, ozve se zapípání, ale nestane se to, co na Volksu, že by naskočil první otočný bod, což mne neděsí, ale já mohu letět podle čáry na displeji, ale dnes už vím, že číselný kurz mi naskočí až po otočení Křižanova. Podívám se po kurzu do dáli před sebe a tam je v dálce čárka bývalé záložní letecké plochy, dvoukilometrové letiště Kámen. Není třeba ani točit, při troše opatrnosti lze jenom zpomalovat a zrychlovat ve stoupavých a klesavých proudech. Letím sám, na Vlastu nečekám, nejsem skupinový pilot a nevím, co kamarád zamýšlí s novým strojem podnikat.
A tak jsem zakrátko nad záložní vojenskou plochou Kámen a myslím na Frantu Hlavničku, jak tam asi sedali s migy 21 v dobách, kdy naše armáda měla tak několik set nejrůznějších tryskáčů, teprve nyní tak trochu chápu, jak ohromná to byla armáda, kolik variant letadel Mig, SU, Il, Aero Vodochody, Kunovice, Mi jsme měli. Pelhřimov je zde jako na dlani a v dálce již tuším Jihlavu, v oparu je Humpolec, za ním Havlíčkův Brod a domů to mám vlastně na dokluz. Mne však ani moc nezajímá, co je dole, mraky se zdají na dosah, jsem na nebi, nevím proč, ale myslím na Sixtinskou kapli, na Michelangela, možná i na Leonarda, ale hlavně na Rafaelovo nebe, na jeho oblohu na renesančních obrazech, v níž právě teď přebývám.
Blížím se k Jihlavě a přemýšlím, jestli mám zavolat na věž letiště Náměšť, anebo letět ochranným prostorem vojenského letiště bez ohlášení, když je sobota, ale nakonec zavolám. Ozve se sympatický ženský hlas, který mi radí, abych se přeladil na Radar Náměšť a dále komunikoval s ním.
Když opět zkontroluju podmínky v TMA Náměšť a situací severně od dálnice, znovu zavolám sympatickému ženskému hlasu, že poletím severně mimo jejich prostor, což je bez problému. Vše zkontroluji ještě na mapě, ale i na NANO 3.
Trochu mi vyprahlo a začínám hledat lahev s čajem, přece jsem si ji dával do kabiny. Nacházím jen prázdnou z minulého letu. Zbývá jediné místo, a to je opěradlem sedačky, k němuž jsem velmi těsně připoután popruhy, a tak je otočení se vlastně zcela nemožné, tak zcela odepnu pravý ramenní, levý ramenní popruh pouze povolím, ale v pase jsem připoután. Je zde nárazový vítr a termické turbulence. Docela nerad bych vylétl ven z kabiny a skákání s padákem nesnáším.
Jakžtakž vyvážím letadlo a zpola se otočím a šmátrám rukou za sedačkou, teď letím vlastně pozadu, když nahmátnu hrdlo lahve, ale nemohu ho stále uchopit, když se mi to podaří, dostanu křeč do prsního svalu, ale nepustím, otočím se do směru letu, upravím rychlost ze sto padesáti na sto třicet a masíruju si prsní sval, křeč ustupuje, ale na mém klíně leží vedle loggeru NANO 3 citrónový studený čaj. S ohromnou chutí si dám dva malé doušky.
Do Křižanova jsem již letěl mnohokrát, není třeba se bát, že by se nepodařilo nalézt stoupavý proud. Pečlivě začínám prohlížet krajinu, dálnice po pravé straně Velké Meziříčí přede mnou, pár kilometrů vlevo a ještě kousek dál u lesíka je křižanovské letiště, které ještě nevidím, ale to je jedno, ukáže se, až budu míjet Velké Meziříčí. Zde použijeme malou navigační krabičku. Jak se blížím ke Křižanovu, stále zmenšuji měřítko na displeji, až se mi objeví cylindrický otočný bod a vidím, jak se malinké letadélko blíží , když se dotkne kružnice, logger zapípá, konečně se objeví i číslo nového kurzu, takže vše funguje, já mohu točit zpět na Jihlavu, odkud pak poletím na jih, na Nové Hrady. Nad Jihlavou je rozsáhlý mrak, ale kupodivu předpokládané silné stoupání jsem asi minul, a tak poblíž Třeště je další možnost nad lesnatým hřebenem. Pro tento prostor hlásili meteorologové silný nárazový vítr, a tak točím stokilometrovou rychlostí a užívám si nádhernou krajinu Vysočiny. Přede mnou je další rozsáhlý komplex lesů, kdy poblíž vzdálenějšího konce je vysoká věž javořického vysílače. Komplex je zastíněn obrovským černým mrakem, který nezklame, silné stoupání je provázeno divokou turbulencí, během několika kroužků jsem hodně vysoko nad krajinou, v dálce se třpytí jediná vodní hladina, která je jako malinký blyštící se proužek, na rozdíl od ostatních vodních oválných ploch. Tak se jeví rybník Vajgar, ozdoba Jindřichova Hradce, kde my ale, doufám, nebudeme přistávat. Oblačnost řídne, ale na v dosažitelné vzdálenosti pro mou patnácku jsou stále ještě využitelná oblaka. Nad naší leteckou základnou je čilý radiový ruch, protože služba Radio stále vysvětluje pilotům chtivým přistání, že letiště je o tomto víkendu mimo provoz. Já pozdravím kamarády a směřuji dále k jihozápadu s Třeboní po pravé straně, krajina je přeplněna vodními plochami a četnost využitelné oblačnosti začíná být povážlivá. Mne zajímá krásný lem Novohradských hor, pod nimiž je městečko Nové Hrady. Na cestě k nim je jenom jeden polorozpadlý mráček, chvíli na mne řve NANO3, nelíbí se mu, že jsem přetnul rakousko-českou hranici. Opatrně kroužím na mlhovině a snažím se získat maximální výšku, abych se dokázal vrátit po otočení Hradů do míst, kde ještě funguje termika.
Jde se na to. Desetikilometrové klouzání trvá skoro věčnost. Představuju si, jak bude Vlastík nadšený, když bude muset jet po místních silničkách někam do hor. Jednou jsem strávil v Horní Stropnici celý den čekání s návratem kolem půlnoci. Což by nebylo tak strašné, ale trsy úporného plevele se pokoušely předčasně při přistání rozebrat mou nevinnou patnáctku.
Konečně mohu přepnout zoom na velké rozlišení a nejkratším směrem vlétnout do otočného cylindru. Nad Novohradskými horami vidím několik mráčků, a tak nelením a hurá k nim. Nosí však již první svahy, a tak rozhodně na Novohradsku přistávat nebudu. K dalšímu otočňáku, Kleti, to není ani padesát kilometrů. Je půl páte, vysílám do éteru otázku, jaké je počasí kolem letiště Hosín. Ozve se dobrý Karel Kulhánek, kterého jsem viděl na letišti v Táboře, povzbudivě mne informuje, jak se to na Táborsku čistí.
Uvažuji, že vypustím Kleť a vydám se k Českým Budějovicím. Poprosím jejich službu, jestli bych mohl přeletět město a vytočit tam stoupák. Řídící je velmi vstřícný a i přes to, že se mu kolem letiště rojí další letadla, upozorní je na mne a nechá mi volný prostor. Poblíž Hosína se mi pak podaří vytočit docela zajímavou výšku. Směr Soběslav, žádný mrak, ale nad Jemčinou v dálce vidím ještě nějakou aktivitu, tak tedy budeme klouzat do daleka.
Konečně se přiblíží Lomnice, mám asi sedm set metrů nad zemí a hurá nad rozsáhlý les, který mne přivítá klesavými proudy, ale věřím, že se mi podaří Jemčina přeletět i když se nechytnu. Je ale mrtvo, mraky jsou ještě dále, než jsem myslel a je otázka, budou-li brát od země, konečně to zalomcuje celým letadlem a je tu ustálený silný stoupavý proud, který poctivě využiji, co jen to jde.
V Dálce vytuším táborskou aglomeraci, rychloměr ustálím na stokilometrové rychlosti a kloužu, vlevo je Veselí nad Lužnicí, Soběslav. Ověřím si dráhu k používání v Táboře, tam se ještě létá se žáky, patnácka se statečně drží, neztrácí výšku a já sleduji, jak se táborské letiště stále jakoby noří do hlubiny. Šlo by ponořit letadlo směrem k zemi zvýšit rychlost na dvě stě kilometrů v hodině, ale nechci na cizím letišti provokovat, pouze řeknu, že vyklesám severně jejich základny a zařadím se do první okruhové zatáčky dráhy 30 a ještě oznámím, že přelétnu letiště a přistanu poblíž svého auta a transportního vozíku, protože provoz je otočen.
Stokilometrovou rychlostí kloužu půl metru nad zemí a opatrně přibrzďuji, klapkami, když se kolo dotkne země, ale já ještě popolétnu dál a už se třesu na hrbolatém letišti a zastavím kousek od svého auta. Takže zakrátko připravuju letadlo k rozebrání, rozpojuju řízení a odstraňuji lepicí pásky ze spár, když slyším na plno běžící husqvarnu řítící se z nebe od Tábora.
Šílený pilot brilantně prolétne v nožovém letu mezi budovami. Zážitek, Martin Šonka se odněkud vrací s redbuláckým strojem! Hezká tečka za krásnou pětihodinovou leteckou turistikou.
Vlasta Picka neodletěl na přelet, protože řešil podobné problémy s navigací, jako já při minulých letech, pomohl mi naložit křídla do vozíku a pak svorně jedeme se svými dlouhatánskými vozíky k nám na jih.

Jarda Cempírek